Oddělení plodu a zásob
Včely chápou prostor uvnitř úlu jako celek. Instiktivně ukládají plod k česnu a doprostřed prostoru, a zásoby dozadu a k okrajům z hlediska celkového prostoru; cekem je ale nezajímá na jaký konkrétní plást co přijde. Většina plástů v přirozeném úlu obsahuje jak plod tak med.
Pro včelaře je naopak základní jednotkou úlu jeden plást. Historický včelař mohl při odběru celý plást odříznout, nebo ho celý nechat - nemohl vzít třeba půlku. V moderních úlech máme celý prostor rozčleněn jemněji, jeden plást = jeden rámek, ale nerozbornost takového plástu stále trvá. Historický včelař při odběru nevěděl co na plástu je, mohl to jen odhadovat, takže bylo běžné spolu se zásobami odebrat i nějaký ten plod. Objev rámků umožnil lepší kontrolu a tím i možnost plod při odběru neničit. Stalo se tedy normou že včelám se bere pouze med; jak je na plástu i plod, tak se to v úlu nechává.
To je samozřejmě opatření včelám prospěšné, ale včelaři to přináší problém - jelikož chce odebrat co nejvíce zásob, je potřeba, aby se na jednom rámku nacházely buď pouze zásoby, nebo pouze plod. Pokud je tam obojí, pak jsou tyto zásoby tabu. Jenže jak takové oddělení zajistit, když na něm včely nemají nejmenší zájem?
1) Mateří mřížkou. To je takové inženýrské řešení problému. Mezi nejnižší nástavek, kde už mají být zásoby, a nejvyšší, kde ještě může být plod, vložíme speciální mřížku. Mřížka je dimenzovaná tak, aby jejími otvory prolezly dělnice, ale už ne královna, která je o něco větší. Dělnice tedy nad mřížku mohou ukládat zásoby, ale jelikož matka se tam nedostane, nebude tam plodit.
Je to jednoduché řešení, hodně se používá, ale má svoje nevýhody. Včely totiž chápou mřížku jako překážku, i když skrz ní dokáží prolézt, a prostor nad ní nemusí považovat tak docela za "svůj". Potom tam zásoby moc neukládají a chovají se podobně, jako kdyby nástavky nad mřížkou u neexistovaly. Není to ale vždy, vliv na to má jakou mřížku a jak použijeme.
Nejlevnější mřížky jsou ohebné plastové, které se prostě vloží na horní loučky spodního nástavku.Takové mřížky ale včelám vadí nejvíc. Můžeme situaci vylepšit tím, že mřížku umístíme podlouhlými otvory souhlasně s mezerami mezi rámky; pokud ji dáme napříč, vadí víc. Nejlepší mřížka je kovová, zasazená do jakéhosi nizoučkého nástavku, který se vloží mezi ty dva nástavky, které chceme oddělit. Mezi loučkami rámků a mřížkou je z obou stran mezera ve které včely můžou volně chodit, a potom mřížku pokládají za mnohem menší překážku. Jenže taková mřížka je zase drahá a musí pasovat do vašeho úlu.
Já jsem mřížku používal ze začátku, pak jsem zjistil že to jde bez ní, a od té doby ji nepoužívám.
2) Nízkými nástavky. Běžný rozměr rámků 39x24 je počítaný mezi vysoké, nízké rámky mají výšku kolem 17cm a méně. Na úl se potom používá větší množství takových nástavků. Větší množství nižších rámků znamená, že prostor plástu je rozčleněn jemněji. I zde samozřejmě narazíme na plást, který obsahuje med i plod; ale protože rámky jsou malé, nebude na takovém rámku toho medu příliš mnoho.
3) Využitím dynamiky včelího díla. Včely při stavbě a obsazování plástů dodržují svoje pravidla, která se dají využít. Nejjednodušší je nechat včely nosit zásoby tak dlouho, až bude plod zásobami stlačen pod hranici nejvyššího nástavku - a potom ho vytočit. Sofistikovanější využití včelího chování představuje třeba medná komora Leoše Dvorského. Je třeba podotknout, že tento způsob oddělení se nijak nevylučuje s nízkými nástavky. S mateří mřížkou ovšem ano.
Máme-li zredukovat otázku na časté "mateří mřížku ano, či ne?", pak bych já z vlastní zkušenosti odpověděl "ne". Ale nikomu to nevnucuju a není pravda, že by se s mřížkou včelařit nedalo.