Melicitózní med
Všichni dobře víme, že med, který necháme delší dobu ve sklenici ležet, zkrystalizuje, neboli zcukernatí. Je to zcela normální, med tím žádou hodnotu neztratí, pouze se mu změní konzistence. Zahřátím medu na 40 stupňů ho lze zase vrátit do původního tekutého stavu.
Včely si svůj zásobní med také ukládají, jen místo sklenic používají voskové plásty; V úlu nicméně včely udržují takové podmínky, při kterých med cukernatí jen hodně pomalu nebo vůbec. Med čerstvě vyndaný z úlu tedy vždycky teče ... ovšem s jednou výjimkou, kterou je melicitózní med. Především ke konci léta při sbírání medovice se může stát, že si včely nanosí do úlu sladinu bohatou na melicitózu (což je typ cukru), a ta potom způsobuje prudké předčasné zcukernatění medu, které proběhne už v plástech uvnitř úlu.
Kdy a odkud se bere melicitóza
Melicitóza nepochází nikdy z květů, vždy jen z medovice. Medovice je doménou pozdního léta, takže melicitózní med objevíme většinou při posledním vytáčení medu. Zdaleka ne každá medovice obsahuje melicitózu. Nejčastějším zdrojem melicitózy jsou medovice ze smrku a modřínu. Záleží ovšem také na počasí a mnoha dalších faktorech, některé roky jsou na melicitózní med bohaté, během jiných zase skoro není. Prakticky se to nedá předem odhadnout, je to prostě každoroční překvápko.
Melicitózní med a včely
Včelám melicitózní med v podstatě nevadí, resp. dokáží se s ním srovnat. Včely umí zcukernatělý med konzumovat stejně jako tekutý, má to ovšem dva háčky. Zaprvé včely ke konzumaci zcukernatělého medu potřebují větší množství vody. To není problém v teplejším počasí, kdy včely můžou sesbírat vlhkost ze stěn či stropu úlu a nebo vodu donést zvenčí. Naopak to může být problém v zimě, kdy včely kvůli mrazu nemohou opustit zimní chomáč, natož aby létaly ven. Druhý háček spočívá ve větší produkci výkalů z takovéhoto typu medu. To dělá problémy opět přes zimu, kdy si včely všechny výkaly schovávají v těle, a vyprázdní se teprve na jaře venku. Při konzumaci melicitózního medu se výkalový váček přeplní ještě během zimy a propukne nemoc zvaná úplavice, při které včely začnou kálet uvnitř úlu a slábnou. Včelstvo je pak na jaře mnohem slabší než by mohlo být (případně se i zhroutí), a pokálený vnitřek úlu zvyšuje citlivost včelstva na další druhy nemocí.
Na druhou stranu včely během roku nanosily zásoby z různých zdrojů, a melicitózní byla jen část. Menší množství melicitózního medu v zásobách žádné velké důsledky nemá, začne to být vážné až ve chvíli, kdy jsou včely odkázány pouze nebo převážně na něj. Pokud už včely mají větší množství melicitózních zásob, nezbývá jim než doufat že zima bude krátká, a nebo během ní dojde aspoň ke krátkodobému oteplení, během kterého se včely budou moci vyprázdnit a sesbírat vodu z úlu. Takové oteplení naštěstí není zase tak vzácné (zlaté globální oteplování!), ale když k němu nedojde, může to včelám způsobit vážné problémy.
Obecně vzato, melicitózní med je pro včely jakási loterie - pokud bude přes zimu vhodné počasí a skladba zásob je aspoň trochu rozumná, pak se včelstvu nestane vůbec nic. Pokud bude počasí špatné a melicitózy je příliš mnoho, včelstvo na to doplatí. Všechny problémy se týkají zimního období, protože když včely mohou létat ven, tak pro ně melicitóza nepředstavuje žádnou vážnou překážku.
Melicitózní med a včelař
Med zcukernatělý v plástech vadí především včelaři. Tekutý med lze totiž snadno vytočit v medometu, zcukernatělý ale už ne. Při nižších otáčkách zůstává trčet v plástu, při vyšších se zbortí samotný plást a z medometu potom vytéká neoddělitelná směsice hutného medu a voskové drti. Pokud by včelař sáhnul po alternativě (vykapávání nebo vymačkávání), má taky smůlu - nic mu nevykape, a při vymačkávání vyrobí stejnou směsici, jaká vznikne v medometu při borcení plástu.
Včelař potřebuje najít způsob jak med z plástů dostat. Způsobů je známo víc. TEORETICKY by mohlo být možné zahřát plásty na 40 stupňů, při kterých med začne téct, ale vosk se ještě nezačne tavit. Jenže v domácích podmínkách se vám toto jen tak nepovede. Já jsem si pomáhal tím, že směsici vosku a hutného medu (vniklou rozpadnutím plástů v medometu), jsem dal v tmavém hrnci přímo na slunce, a po rozehřátí cedil přes cedník. Medu protekla jen část, ale lepší než nic. Těžko to ale doporučit pro větší množství včelstev.
Další možnost (o které jsem jen četl), je plásty vyndat, odvíčkovat, na několik minut ponořit do čisté vody, vytáhnout a vrátit do úlu. Med takto částečně povolí a včely ho začnou znovu zpracovávat. Za den nebo dva už bude zpracovaný ale ještě znovu nezkrystalizovaný. Potom plásty můžeme znovu vyndat a tenkrát už je bude možné vytočit. Údajně to funguje, ale zase při větším množství včelstev je s tím hromada práce.
Možnost z mého pohledu nejlepší - vytočte z plástů co jde, a co nejde, to nechte odmočit do čisté vody. Vznikne medová voda, ze které můžete vykvasit medovinu. Toto je způsob ověřený staletími. Další přípustná možnost je rezignovat na využití melicitózního medu, schovat si ho i s plásty, a na jaře je přidávat jako zásoby oddělkům.
Včelař by měl dávat pozor aby jeho včely neskončily v zimě na převážně melicitózních zásobách. Paradoxně jsou tady ve výhodě ti nealternativní, kteří odeberou drtivou většinu zásob a masivně dokrmují cukrem. Včelař který zimuje včely na medu by měl zařídit, aby zimoval především na dřívějším květovém medu, než na pozdějším medovicovém. Pokud bychom včelám nebrali nic, tak jim to většinou vyjde, ale když med odebíráme, je potřeba odebírat přednostně ten medovicový.